Mnoho studentů je zmatených z anglické gramatiky a je poměrně snadné pochopit proč. Studenti jsou opakovaně konfrontováni se slovesnými tvary, o kterých jim bylo řečeno, že jsou v ‘minulém čase’ ale při bližším prozkoumání mají ve skutečnosti s minulostí málo společného. Studenti často mají potíže rozlišit mezi ‘časem slovesným’ a ‘časem’ a těžko chápou, že to, že je něco napsáno způsobem, který vypadá jako minulý čas, neznamená, že se skutečně mluví o minulosti.
Jeden způsob, jak si to trochu usnadnit, je podívat se na to jako na ‘distancování’. V angličtině používáme jazyk, který vypadá jako minulé tvary, k vytváření odstupu. Vytváříme:
Časový odstup – neboli odstup související s časem.
I met him in the bar.
Stalo se to v minulosti a je použit minulý prostý tvar slovesa ‘met’.
Hypotetický odstup – neboli odstup související s nereálnými situacemi
If I had a million dollars, I would buy you a house.
Společenský odstup – neboli odstup ze zdvořilosti
I was wondering whether it would be possible to have the day off.
V těchto příkladech má pouze první něco společného s minulým časem — vytváří odstup od současnosti k bodu v minulosti. Ostatní jsou prostě součástí té úžasné věci, které říkáme angličtina. Hypotetický odstup se vytváří pomocí konjunktivu – prostě se stává, že konjunktiv v angličtině je stejný jako minulý prostý tvar slovesa ve všech případech kromě ‘be’. Používáme ho zde k vytvoření odstupu od reality – ‘Nemám milion dolarů, ale kdybych did…’. Totéž lze říci o společenském distancování. Pokud mluvím se svým přítelem a chci nápoj, pravděpodobně se zeptám ‘Can I have a drink?’. Pokud se procházím po Buckinghamském paláci s královnou, pravděpodobněji se zeptám ‘Could I have a drink please?’ protože jsem obvykle zdvořilý, když mluvím s královskými osobami 🙂
